Zkušenost klientky s léčbou KAP

Stojí u chlaďáku s jogurty a kelímky se jí před očima začnou rozmazávat pod návalem slz. Říká tomu „zásek“. Chce si jen vybrat jídlo k večeři, ale najednou na ni padne deka. Svět se promění v bitevní pole a obyčejný nákup v nadlidský úkol. Pro Denisu, čtyřiačtyřicetiletou Pražanku, byl tento stav každodenní realitou deset let.

Cesta Denisy ke ketaminem asistované psychoterapii (KAP) nebyla impulzivním rozhodnutím. Předcházela jí dekáda úzkostí, depresí a střídání antidepresiv, která jí nezabírala. Jako vysokoškolačka pracující pro OSPOD dokázala své vnitřní démony maskovat. „Lidé okolo netušili, že uvnitř dennodenně svádím boj a snažím se ustát reálný život,“ přiznává mladá žena.

Kořeny jejích potíží sahají do dětství v rozjitřeném rodinném prostředí. Malá Denisa vstávala brzy ráno, aby připravila mamince kávu a svačinu do práce, aby jí udělala radost. Chtěla jí ulehčit život v domácnosti ovládané psychickým tyranem, někdejším partnerem její matky. „Zvolila jsem strategii přežití – nepůjdu do konfliktu, popřu své potřeby a budu se chovat dospěle. Budu mít nad vším kontrolu, aby bylo dobře i mamince,“ popisuje mechanismus, kterému psychologové říkají parentifikace – stav, kdy dítě nevědomky přebírá roli rodiče.

Když přišel na svět její mladší bratr, byla to právě Denisa, kdo se o něj starala a zastoupila matku ve chvílích, kdy ona nemohla. Dlouhá léta se to na rodinných setkáních vyprávělo jako roztomilá historka o tom, jaké byla Denisa hodné a pozorné dítě. Denisa se přitom tehdy dostala až na hranici anorexie, jedla třeba jen jedno jablko za den.

Toto chování si odnesla do dospělosti. Neuměla říct ne, neuměla požádat o pomoc. Výsledkem bylo naprosté vyčerpání, které vyvrcholilo neschopností dojet autem pro dítě do školky bez panické ataky.

Když standardní medicína selhala, rozhodla se pro ketamin. Předcházela tomu série vyšetření a konzultací s psychiatry a psychology. Pak Denise na klinice Psyon podali injekci ketaminu. „Mé já bylo odhmotněné od těla. Tělo jsem spíš necítila. A první myšlenka, která přišla, byla: Vše je jedno. Můžete si to představit jako mávnutí rukou ve smyslu ‚je to jedno‘. Ale tady šlo spíš o pocit jednoty. Ve smyslu, že to, co právě zažíváte, není tak podstatné. Jde o mnohem víc,“ vzpomíná Denisa na začátek devadesátiminutového stavu rozšířeného vědomí.

Během procedury viděla členy své rodiny i kolegy jako obrysy. Ti zlí prý připomínali mozkomory z Harryho Pottera. Nejsilnější moment nastal, když Denisa poprvé nekompromisně konfrontovala stíny své minulosti, včetně traumatických sexuálních zkušeností z mládí. „Dvakrát jsem tomu dotyčnému v té vizi řekla: Ty hajzle. A on zmizel. Začala se vytvářet hranice mezi dobrem a zlem. Ukázalo se mi, že když mi někdo ublíží, můžu se zlobit.“

Návrat do reality provázel pláč a fyzické vyčerpání, ale také nečekaná jasnost. Ketamin zafungoval jako katalyzátor, který Denise dovolil zavřít dveře za minulostí. Aby proces vytěžila na maximum, vzala si v práci měsíc volno a věnovala se integraci zážitku.

Výsledek? Symbolická, ale radikální změna v domácnosti i v sobě samé. „První, co jsem doma oznámila, bylo, že přestávám vařit kávu pro všechny. Vařím ji jen pro sebe. Služba skončila,“ říká s úlevou. Uvědomila si své potřeby a že tu není primárně jen pro druhé.

Léčbu ketaminem vnímá jako zkratku k věcem, které se v klasické terapii řeší roky. Přirovnává to k instalatérskému zásahu: „Je to, jako když máte celý život ucpaný odpad a najednou ho prošťouchnete. Najednou vím, že když mám hlad, tak se najím. Chci spát, spím. Když chci být sama, jsem sama. Chci brečet, brečím. Neignoruju své potřeby. Ten svět se teď otáčí o mnoho víc kolem mě.“

Denisa od ketaminu nečeká zázrak na počkání. Ví, že ji v budoucnu možná čekají ještě dvě, možná tři procedury. Už po první ale získala zpět svůj kompas. Už není tou malou holkou, která musí zachraňovat svět, aby přežila. Je dospělou ženou, která si poprvé v životě dovolila prostě jen „být“.

Zajímá vás více zkušeností od našich klientů? Přečtěte si i jejich příběhy >>