Lukáš (jméno je redakcí změněné) roky bojoval s depresemi, které u něho měly různé projevy. Měl pocit, že mu nic nepomáhá. Zkoušel antidepresiva, různé terapeuty, mindfulness, psaní deníku… Některé věci pomáhaly chvíli, ale nic nezabralo doopravdy. Pak se jeho stav zhoršil natolik, že začal uvažovat o hospitalizaci. „Věděl jsem, že tohle není udržitelný. Každý den byl jako projít bažinou. Už jsem ani nedoufal, že mi něco pomůže.“
Ketaminem asistovanou terapii objevil náhodou, dozvěděl se o ní z podcastu. Rozhodl se o léčbu zajímat a následní jí i prošel. Prodělal i tzv. opakovanou léčbu a celkem absolvoval pět sezení s ketaminem a samozřejmě všechna doprovodná sezení (příprava, integrace…).
Po léčbě zaznamenal výrazné zlepšení nálady a pocit klidu, což mu umožnilo znovu se věnovat aktivitám, jako je běhání a malování. Dnes o terapii mluví s odstupem a vděčností. Neříká, že je „vyléčený“. Ale má nástroje, jak žít. A má chuť žít.
V rozhovoru zazní
„Když mi oznámili, že můžu nastoupit, měl jsem radost i strach. Nevěděl jsem, co mě čeká. Ale měl jsem naději, a to bylo něco, co jsem už roky necítil.“
„Poprvé po letech jsem se probudil a neměl chuť umřít“
„Měl jsem pocit, že odcházím do jiného světa. Ale ne jako útěk — spíš jako cesta dovnitř. Do míst, kam jsem se normálně nedostal.“
„To [integrace zážitku] bylo snad ještě důležitější než samotný trip. S terapeutkou jsme si rozebrali, co jsem prožil. Pomáhala mi pochopit a přenést to do běžného života.“
Celý článek si přečtěte na webu Lui.cz